Stěhování
před čtrnácti dny jsem měla pocit, že se můž život obrací vzhůru nohama. Pánečci poletovali po bytě sem a tam, všude bylo plno krabic a vrcholm celého toho kolotoče bylo, že si mě nikdo pořádně nevšímal. Ať jsem dělala co jsem chtěla, nic nepomáhalo. Vytahovala jsem věci z 
krabic a nosila si je do pelíšku, skákala pánečkům na klín, sem tam jsem dokonce štěkla. Ale pořád nic. Pánečci mě sem tam poplácali a dál poletovali jak potrefené husy. Když nakonec sbalili i můj pelíšek a všechny hračky, byla jsem už zoufalá. Nikdo mi tady nic neřekne!
V poledne přijelo velké auto a pánečci do něj všechny věci vynosili. Panečku, to bylo konečně místa pro lumpárny, jen kdybych je měla s kým dělat. Potom mě panička popadla a se slovy tak pojď Denulko, jedeme domů, jsme všichni vyrazili. Koukala jsem na ni jako na blázna. Co to povídá, vždyť tady jsme přece doma. 
Asi je z toho všeho pobíhání trošičku popletená, pomyslela jsem si.
Ale ukázalo se, že popletená nebyla. Náš starý domeček jsem od té doby neviděla. Dokonce mi vůbec nechybí, vždyť všechno důležité mám s sebou. Přestěhovali jsme se, a já brzy zjistila, jaké to má výhody. S paničkou se můžeme nahánět dokola, balónek se dělá úžasný kravál, když s ním kutálím po zemi a představte si, z balkonu můžu pozorovat 
co se děje na ulici. A protože jsem zvědavka po pánečkovi, tak se mi tam líbí ze všeho nejvíc. Pánečkům pomáhám pěkně si nový domeček zabydlet a rozmisťuju hračky kam se jen vejdou. Jen panička mi to trochu kazí. Vždycky je posbírá a hodí na hromadu k pelíšku. No co, alespoň mám co dělat, když je v práci 
Ale dost bylo povídání, musím ven za Maxíkem a Matýskem, už se po mě shánějí. Tak pa zase někdy 
