Když si pro mě mí noví pánečci přijeli, byli trošku překvapení. Čekali psího raubíře a zatím... westí slečna! Dlouho se ale nerozmýšleli. Lišácky jsem se jim párkrát zamotala pod nohy, strategicky zavrtěla ocáskem a bylo rozhodnuto - holky jsou přece tisíckrát lepší než kluci, to dá rozum 
Poprvé jsem jela vlakem. Chvíli jsem sledovala, co se děje venku, pak mě ale přemohla únava a od Kolína jsem spala jako zabitá. Chvílemi jsem otevřela jedno oko. To abych se podívala, co panička pořád provádí s tou divnou stříbrnou krabičkou, ze které se co chvíli zableskne. 
Protože jsem na nic nepřišla, znovu jsem, tentokrát i s páníčkem, usnula. Probudila jsem se až v Olomouci - byla jsem zabalená v kabelce a ven mi koukale jen hlavička...to jsou mi nápady!
Když jsme dorazili domů, pustila jsem se do průzkumné mise. Panička mi nachystala dva pelíšky, jeden denní - u televize a jeden noční v kuchyni u misky s jídlem.
Na mě si ale jen tak nepříjde! Po vydatné večerní očistě, chvíli otravného česání, veselého dovádění a pomazlení před spaním, jsem sebou plácla na zem pod židli a po namáhavém dnu usnula. Ani po mamince se mi nestačilo stýskat.
Ráno, hned jak jsem se probudila, vstala i panička. Vynesla mě ven, abych se mohla vyvenčit. Jak jsem ale doběhla na trávu, zjistila jsem, že je strašlivě studená a mokrá. Podívala jsem se na paničku: 
"Tohle přece nemůžeš myslet vážně?!" Stáhla jsem ocásek a bleskurychle utíkala zpátky. Doma jsem se v teple a klidu vyvenčila a šla si hrát s prasátkem. Páníček říkal, že příště to určitě vyjde. No, budu muset důkladně promyslet, co tím chtěl vlastně říct... 
