Jak jsem nesměla do postele
Když mě pánečci přivezli domů, 
dlouho se dohadovali, co všechno můžu a co zase ne. To bylo ze začátku zákazů: Denny nesmíš tohle a nedělej támhleto. V něčem jsem ustoupila já, v něčem zase moji pánečkové, ale za každou cenu jsem musela vymyslet jak zařídit, 
abych mohla na postel. Pánečci se tam každý večer uvelebili a dívali se na televizi. Já na ně závistivě koukala ze zdola. Snažila jsem se nahoru vyskočit, ale marně. Vždycky jsem si natloukla čumáček. Navíc se pokaždé ozvalo ono zmiňované Denny nesmíš!
Jednoho dne, venku mrzlo až praštělo, mi nahrála šťastná náhoda. V domě se rozbil kotel a na zemi byla neuvěřitelná zima. Panička si ke mě dolů sedla zabalená do deky, ale pode dveřmi tak profukovalo, že to bylo k nevydržení. Proto si vylezla na postel a škrabkala mě v pelíšku. Věděla jsem, že mám jedinečnou šanci. 
Teď nebo nikdy. Jakoby nic, jsem se opřela packama o postel a roztomile se na paničku podívala. Panička se zasmála a řekla, že jsem pěkná opice. Potom mě pustila nahoru a já byla v sedmém nebi. Hlavně to teď nepokazit. Stočila jsem se do klubíčka a jako vzorné šťěňátko usnala. Hurá hurá, 1:0 pro teriéra. 
Vše jsem nechala chvíli uležet a pak mě čekal bojový úkol číslo 2. Vydyndat si na pánečcích přítomnost v posteli, i když jsou vytažené peřiny. Jak už to tak bývá, zase mi přálo štěstí. Na návštěvu přišel Martínek. Ten je vždycky před spaním zvyklý pouštět pohádky. 
Zachumlal se do peřin a koukal, když v tom jsem na něj rošťácky vybafla. Martínka není těžké rozdovádět a za chvíli už jsme poskakovali v peřinách. Když to panička viděla, hned nás oba zahnala do pelíšku, každého do svého. Ráno už ale dovolila, abych se s Martínkem v posteli přivítala a dokonce mi sama pomohla nahoru.
Souboj o postel skončil tedy vítězně pro Westíka. Večer sice spinkám ve svém pelíšku, ale ráno mě k sobě pánečci před procházkou vždycky na malou chvíli pustí a já si to náramě užívám 
