V sobotu ráno začala panička pobíhat po bytě jako splašená a já se jí úspěšně pletla pod nohy. To aby mi náhodou něco neuteklo. Vůbec jsem nechápala, co dělá. Brala mi věci z pelíšku a cpala je do černého batohu. Rozzlobeně jsem na ni štěkla, když mi sebrala i moje pískací prasátko. Panička se na mě podívala a klidně řekla, neboj Dendi, jedeme na výlet. Nakonec sebrala i mě a strčila do tašky. Moc se mi to nelíbilo, ale zvědavost mě přemohla, tak jsem se v tašce uvelebila a čekala, co bude dál.
Dorazili jsme na nádraží. I když jsem to tam už znala, byla jsem najednou trochu nervózní. Co když mě pánečci chtějí odvézt zpátky, já nechci, už jsem si na ně docela zvykla. Na nádraží na nás čekalo první člověčí štěně - Martínek, líbilo se mi jak přede mnou utíká a ucukává ručkou, připadala jsem si jako veliký trhač. Bohužel, tenhle pocit netrval dlouho, protože pak už jsem utíkala pořád jenom já 
Tentokrát jsme nejeli tak dlouho jako minulý týden. Ani jsem se nestačila pořádně prospat a už jsme zase vystupovali. Venku byla pořádná zima a foukal ledový vítr. Panička mě k sobě přitiskla, abych náhodou neumrzla. Dorazili jsme na místo. Tam už nás netrpělivě vyhlíželo další lidské štěňátko - Lukášek. Měl pro mě nachystané psí mlsání. Pche panička si myslí, že jí budu jíst granle, když existuje něco tak dobrého? Ještě uvídíme kdo z koho.
Byla jsem z toho všeho táááák unavená, že se mnou ten den už nic kloudného nebylo. Kdyby mě panička nenosila každou chvíli ven, asi bych ani oko neotevřela. Večer konečně usnuli i malí křiklouni. Já si tak mohla v klidu vydechnou a načerpat novou sílu na další den.
Ráno vypadalo všechno veseleji. S klukama jsme si pěkně zalumpačili, zahráli si na přetahovanou a dokonce jsem předvedla jak umím štěkat. Až na to, že mi ještě teď cinká v uších triangl, to byl moc fajn víkend. Určitě si ho brzy zopakuju.
Ale co vám budu povídat, doma je přece jenom doma 
