Hon na kachnu
Byla krásná dubnová neděle, a já se s paničkou vydala na prochajdu k řece. Už jsem nebyla malé vystrašené štěňátko jako na začátku. 
Poletovala jsem kolem dokola jako torpédo a poštěkávala na své psí kamarády. Když mě přestalo bavit dovádění Yorkšírkou Bibinkou, vyrazily jsme s paničkou dál.
Hopkala jsem vedle ní. Najednou kousek od nás něco hlasitě žbluňklo. 
Zbystřila jsem a sledovala co se to ve vodě děje. Zpoza keře se vynořilo několik kachen. Panička mě varovala, abych je nechala na pokoji, že se akorát tak zmáchám, ale ve mě se ozvaly lovecké pudy mých předků.
Přikrčila jsem se a chvíli číhala. Když byly kachny t
éměř na dosah mého čumáčku, skočila jsem. Kachny zatřepotaly křídly a byly tytam. Ale co já... Vězela jsem po krk ve vodě ledové tak, že jsem se nemohla ani nadechnout. Chvíli jsem překvapeně ztuhla a zírala na paničku. Ta se ke mě rozběhla, ale to už jsem se vzpamatovala a neohrabaně se vyškrábala na břeh. Vypadala jsem jako 
zmoklá slepice a klepala jsem se zimou až mi cvakaly zoubky. Bylo po výletě. Panička to otočila domů, abych se jí náhodou nenachladila, byl přeci jen začátek dubna a sluníčko ještě nehřálo, jak by bylo potřeba.
V noci v pelíšku jsem spřádala plány, jak na kachnu. Příště už mi určitě neuletí!!! 
