O nepovedeném kouzle
Ve vesničce Velké Plácanice, která ležela přímo pod velikou horou, žil malý chlapec jménem Lukáš. Lukáš měl zrovna nedávno šest let a po prázdninách se chystal poprvé do školy. „Teď už z tebe bude velký kluk“ 
říkala mu často maminka. Ale Lukáš se do školy zrovna moc netěšil, nechtěl být žádný velký kluk. Pořád hudroval, že než sedět celý den ve školní lavici, je přece stokrát lepší celý den prohánět s ostatními dětmi sousedova psa Azora, brouzdat se v ledové, průzračné říčce a nebo jen doma poslouchat kouzelné příběhy, které mu vyprávěl jeho dědeček. Lukáš často přemýšlel, kolik asi tak může být dědečkovi let. Když seděl vedle kuchyňských kamen ve vyřezávaném houpacím křesle a pohrával si se svým sněhově bílým plnovousem, zdálo se Lukášovi, že musí mít nejméně dvěstě let. Ale když začal dědeček vyprávět a Lukáš se mu zahleděl do tmavohnědých očí, vždy mu v nich zahrálo tisíce šibalských jiskřiček. V tu chvíli Lukáš věděl, že jeho dědeček by dokázal cokoliv, ať mu je let kolik chce!
Prázdniny se pomalu blížily ke konci a Lukáš byl pořád mrzutější. Stále častěji si brblal pod nosem, že to bude ve škole hrozná otrava, že se učit nic nepotřebuje, protože už toho umí dost a vůbec, do žádné školy nepůjde a hotovo! Jednou večer, když už si s Lukášem maminka nevěděla rady, (Lukáš si našel nový způsob, jak maminku přesvědčit, že do školy nepůjde – začal plakat a plakal a plakal), vstal dědeček ze svého křesla a přisedl na okraj jeho postele. 
Lukášovi rázem vyschly v očích všechny slzy, protože věděl, že se dědeček chystá vyprávět další ze svých úžasných příběhů. Dychtivě na dědečka upřel pláčem napuchlé oči, ten se jen skoro nepostřehnutelně pousmál a klidným tajuplným hlasem začal vyprávět.
„Je to už spousty let, co vyrostla nad naší vesnicí obrovská hora. Velké Plácanice v té době vlastně ještě ani neexistovaly, ty založili naši předkové až dlouho potom.“ Uvedl dědeček věci na pravou míru. „Tedy, tenkrát bylo na světě ještě plno kouzelníků, skřítků, obrů a jiných pohádkových potvůrek a o jednom hodně neposlušném kouzelníkovi ti budu vyprávět“ řekl důležitě. Lukáš se spokojeně zavrtal do peřin a čekal, jakže to s tím neposlušným kouzelníkem všechno bylo. Dědeček se jen znovu pousmál a přestal Lukáše napínat. „Jednoho dne se ten kouzelník – Petr se jmenoval, který nedávno oslavil své šesté narozeniny, rozhodl, že uteče do světa. Doma ho nenechali ani nahlédnou do veliké zaprášené knížky, co v ní bylo určitě spousty úžasných kouzel a zaříkadel, která ho tolik lákala a už vůbec mu nedovolili, aby nějaké to kouzlo vyzkoušel. Říkali mu, že se nejdřív musí ve škole hodně naučit, aby kouzlením jen všechno nepokazil. Takový nesmysl, vždyť už toho uměl dost. Večer, když všichni usnuli, potichoučku se připlížil k tátově poseli, opatrně vytáhl knihu z pod polštáře, kam ji táta vždycky schovával a vykradl se oknem do teplé letní noci. Bloudil kolem dokola a hledal místo, kde by ho nikdo nenašel. Po několika hodinách přišel do velikého zeleného údolí a velice se mu tam zalíbilo. Řekl si, že to bude určitě to nejlepší místo, ze všech míst, která kdy v životě viděl. Ano, právě tady si zařídí svou kouzelnickou laboratoř, ve které si bude moci
konečně vyzkoušet všechny kouzelné lektvary a mocné čáry, o kterých se psalo v Knize nejúžasnějších lektvarů a zaříkadel. Našel si v údolí útulnou jeskyni, ve které se zabydlel. Z venčí to byla docela maličká obyčejná jeskyně, ale kdyby se někdo dostal dovnitř, nestačil by se divit. Každý kouzelník, ať byl ještě docela maličký nebo už starý, mohl změnit jakoukoliv místnost podle toho, co zrovna potřeboval. Tohle se kouzelníci vůbec nemuseli učit, uměli to, tak nějak automaticky, stejně jako spoustu dalších věcí, například přinutit někoho, aby okamžitě usnul nebo se začal smát jako pominutý. Uvelebil se v pohodlném křesle, které se tam objevilo, jakmile na něj pomyslel a netrpělivě obrátil první stranu tolik vytoužené knihy (kouzelníci totiž uměli i číst tak nějak automaticky). Nejdříve se zvědavým nadšením četl, ale už po několika stránkách se mu zdálo, že v knížce není nic, co by neuměl nebo co by mu nešlo jen tak samo od sebe. Hodil tedy knížku do kouta (který se tam také objevil zničehonic právě ve chvíli, kdy Petr zjistil, jak je kniha neskutečně nudná) a s pohrdavým výrazem řekl sám pro sebe: „pche, vůbec nevím proč můj otec s tou hloupou knihou tolik nadělal, už umím všechno co v ní píšou!“ v tom mu najednou odpověděl slabounký hlásek: „a jak to tak můžeš vědět ty chytráku, co? Nedočetl jsi ani dvacet stránek, a to jich tam je nejméně pět tisíc“ Petr se nejistě rozhlédl kolem sebe. Když nikoho neviděl, usoudil, že to asi bylo jeho svědomí, které mu tak často připomínala maminka. Vždycky říkala, že by ho měl taky někdy poslouchat, vůbec by mu to prý neuškodilo. Potom ale zatřepal hlavou a řekl si co tak asi může maminka vědět a odpověděl svému svědomí: „prostě to vím! A ty mlč! Nikdo se tě na nic neptal!“
Vyšel ze své jeskyně, aby si nasbíral bylinky pro hrací lektvar, který se rozhodl 
namíchat. Jednou viděl, jak ho za domácí úkol dělala jeho starší sestra Matylda, které už bylo deset let a chodila do páté třídy na kouzelnickou akademii. S takovým lektvarem, to si panečku užijete legrace. Vypijete pár kapek, potom poskočíte a jakmile dopadnete na zem, objeví se vedle vás váš dvojník. Kolikrát poskočíte, tolik dvojníků si vytvoříte a hurá do jakékoliv hry. Jakmile se vám dvojníci omrzí, stačí je jen dohonit a šťouchnout do žeber. Každý dvojník okamžitě zmizí. „Takže, co to ta Matylda na lektvar potřebovala. Určitě tam byly lístky meduňky, ale kolik? Šest nebo osm? Na tom přece nemůže tolik záležet! A co dál? Hrst heřmánkových květů, kořen aqualuhy, drápky chvostopýška, vodu ze studánky....“ říkal si pro sebe Petr a hledal potřebné příměsi. Byliny a živočichy uměli kouzelníci poznávat také od narození. Konečně měl všechno, co potřeboval, nebo si to alespoň myslel. Spěchal zpátky, jen aby už byl lektvar hotový.
Celý udýchaný doběhl do jeskyně, kde se mezitím co byl pryč rozhořel v krbu oheň. Vedle byl zbrusu nový stříbrný kotlík a obrovská vařečka. Petr se zasmál a vrhl se do přípravy hracího lektvaru. Nejdříve nalil do kotlíku vodu ze studánky a počkal, až se začne vařit. Potom tam, páté přes deváté, vysypal všechno co nasbíral v lese. V kotlíku to zahučelo a vyvalila se z něj hustá tmavě fialová pára. V tom se ozvalo Petrovo svědomí podruhé „myslím, že bys toho měl co nejdřív nechat, než se něco stane. Když lektvar připravovala Matylda, vypadalo to úplně jinak!“ Petr byl ale v takové ráži, že jen odsekl „už jsem ti snad jednou řekl, abys bylo zticha. Náhodou si přesně pamatuju, že to bylo právě takhle!“ a dál umanutě míchal lektvar, který teď začal hrát všemi barvami. Nakonec Petr dolil do kotlíku zbytek studánkové vody a lektvar naposledy změnil barvu. Teď byl tyrkysově modrý a stoupaly z něho malé sněhově bílé obláčky. Petr se na něj zadíval a na malou chviličku zapochyboval, protože Matyldin hrací lektvar byl opravdu úplně jiný než tento. Okamžitě si však řekl „Ale co, určitě ho budu mít mnohem lepší než Matylda, ten její vypadal jako rozbahněná řeka, zato ten můj je průzračný jako korálové moře“ rychle přelil lektvar do sklenice, která se objevila na stole a dychtivě se napil. Jen co polknul, rozlehla se jeskyní obrovská rána. Petr rázem začal skákat po místnosti jako gumová kulička. Odrážel se na všechny strany až ho to konečně vymrštilo ven na měkkou trávu, která ho zastavila. Jakmile byl venku, zazněla další rána, ještě hlasitější než byla ta první a Petr začal celý obrůstat mechem, kapradím a hustými křovinami. Celý ustrašený se chtěl dát na útěk nejkratší cestou k domovu, aby mu tam někdo pomohl dát tohle hrozné kouzlo dopořádku. Ale v tom zazněla třetí rána, která Petrovi málem vyrazila dech. Vyděšeně čekal, co se stane tentokrát. Netrvalo dlouho a nohy mu začaly srůstat se zemí až se nemohl ani pohnout. 
On sám začal růst jak do výšky tak do šířky a rostl a rostl. Za chvíli byl mnohem vyšší než jeskyně ve které se jen před několika hodinami tak krásně zabydlel. Petr začal plakat a volat o pomoc a tu se ozvalo jeho svědomí potřetí: „Snad si nemyslíš, že tě tady nahoře někdo uslyší, jen se podívej dolů, myslíš, že by někoho mohlo napadnou, že by tahle nazelenalá hora mohl být malý kluk?“ Tentokrát Petr svému svědomí neodsekl, jako už dvakrát předtím. Uplakaně si pro sebe zašeptal „je mi tak líto že jsem tě neposlech, teď tady zůstanu už napořád a nikdy neuvidím maminku a tatínka, ani Matyldu a taky už se nikdy nenaučím čarovat jako opravdový kouzelník. Kéž by tu tak byl tatínek aby mi pomohl, už nikdy bych si nemyslel, že všechno umím nejlíp.“ Sotva to Petr dořekl, ozvalo se úplně slaboučké prasknutí a v okamžiku se Petr válel v kotrmelcích pod stromem v trávě. Zase se mohl pohnout a všechen mech, kapradí a křoviny dočista zmizely. Udiveně se rozhlížel kolem sebe, co se to vlastně stalo. Otočil se směrem k jeskyni a tam uviděl svého tatínka, jak sedí na pařezu vedle vchodu, zamračeně se na něj dívá a svojí kouzelnickou hůlkou si poklepává do dlaně. Petr se nerozmýšlel ani vteřinu a s úlevou se vrhl tatínkovi kolem krku.
Tatínka, když viděl, že se Petr dost poučil ze svého malého kouzelnického dobrodružství, úplně přešla zlost. Vzal Petra do náruče a vyrazil s ním k domovu. Hora, ve kterou se Petr pomocí svých čarodějných pokusů proměnil, tam však zůstala dodnes. To aby si všichni malí kluci a holčičky pamatovali, jak to dopadá, když člověk dělá něco, čemu vůbec nerozumí.
Lukáš, který konec pohádky slyšel v polospánku se otočil na druhý bok, zachumlal se do peřiny až po bradu a rozespalým hlasem si brumlal pod nos „no, ono na té škole možná doopravdy něco bude, myslím, že se tam dokonce začínám maličko těšit.“ Ještě stačil dědečkovi popřát dobrou noc a usnul hlubokým spánkem plným snů o zaklínadlech, lektvarech a kouzelnících.
